Ležím na lehátku a svět se na chvíli zastavuje. Všechny ruchy života se ztrácejí, mizí, zůstává jen klid. Slunce, hřejivé a tiché, se sklání k zemi a hladí ji svým teplým dechem. Je to dotek, který prostupuje kůží až do nitra, probouzí dávné vzpomínky, snad i stopy pradávného poznání, že všechno má svůj čas a řád.
Zvedám hlavu, chci pohlédnout vpřed, ale oslepí mě záplava světla. Zlatý proud, který nelze přehlédnout, ani obejít. Zvedám ruku, abych zastínil oči, a v tom stínu se přede mnou pomalu zjeví strom – arónie. Zdá se mi, že nevyrůstá jen ze země, ale i z onoho světla, že je jeho plodem a odrazem. Větve, prostoupené jemnými pavučinami, se třpytí, jakoby každá z nich nesla otisk sluneční písně.
Pavučiny se v paprscích zalesknou jako stříbrné nitky a vánek, něžný a téměř neznatelný, jimi pohybuje jako prsty, které tiše ladí struny. A v tom tichém pohybu, v tom pomalém dechu světa, strom září. Září tak, že se zdá, že hoří. Ale není to oheň, který pohlcuje, spaluje, ničí. Je to světlo, které hladí a očišťuje. Oheň, který nespaluje, ale odhaluje.
A já tam ležím, tiše, beze slov. Cítím, že to není jen strom, na který hledím. Je to brána. Mezi světem, který znám, a tím, který tušíme jen v náznacích. Připomínka, že i v prostém pohledu může být něco posvátného. Jako by tu čas na chvíli přestal plynout, a já stál před hořícím keřem, který mlčí a přesto promlouvá.
Možná to není jen strom, ale odpověď. Na otázky, které jsme ještě nevyslovili. Na touhy, které neumíme pojmenovat. A možná, že právě to ticho je hlasem, který je třeba slyšet.
Tak ležím dál, nehybně, a nechávám se prostoupit tím světlem. Tím okamžikem. Protože v něm je všechno, co je třeba.