Před nějakým časem mi došlo, že není potřeba úpěnlivě Boha prosit, aby laskavě byl s námi. On s námi je vždycky a bývá s námi rád. Dost to poznamenalo můj modlitební život. Nemusím ho zvát někam, kde stejně je. Nepotřebuju žádat o jeho doprovod v obtížných situacích, už tam na mne čeká. Nikdy není problém na Boží straně, že by někam s námi nechtěl, že by nás nechal v našem průšvihu, že by se nezajímal o to, co řešíme. To my si o něm myslíme, že je vzdálený, že má možná na práci něco důležitějšího než naši bolest zubu, písemku z matematiky, výběr správného partnera, a to ani nemluvím o takových banálnostech jako je dostižení autobusu, včasné ranní vstávání a ochotu k poslušnosti. Všechny naše modlitby jsou vlastně hlavně připomenutím nám samým, že s Bohem můžeme počítat. Nejspíš nám připadá, že když jsme ho prosili, tak by nám mohl vyhovět.
Může to být tím, že jsme plně neakceptovali skutečnost, že Bůh je dobrý. Svou pozornost a lásku nám věnoval už dávno předtím, než jsme se uráčili ho vzít na vědomí, a ono to stále trvá. Nikdo z lidí se takto nechová, proto je nám podezřelé, že by vůbec někdo mohly být jen dobrý, vždycky dobrý.
Když jsem přemýšlela o svém životě, nacházela jsem stopy Božího jednání i v letech, kdy jsem o něm nevěděla. Věřila jsem, že je, ale nevěděla jsem, kdo to je a jaký je. Přesto se o mne staral, pomáhal mi a dával mi dárky. Zastával se mne a bránil mne. Ani tenkrát mu nebylo jedno, co se se mnou děje, tak proč by to teď, když se známe, mělo být jinak? Nemohlo by to být tím, že jak ho postupně poznávám, jak se učím vidět, co dělá a co mi tím vyjadřuje, teprve chápu, jak blízko mi stále je? Jeho blízkost je tak intenzivní, nakolik si ji jsem schopná uvědomit. Vždyť jeho duch žije ve mně a blíž už to nejde.
To já potřebuju slova modliteb, abych si připomínala jeho autoritu a moc. To já si musím zpívat písničky o něm, protože si potřebuju vybavovat, jaký je. Já se neobejdu bez chvíli ticha, abych se zaměřila na to, co je – na Jeho blízkost. ON JE STÁLE PŘÍTOMNÝ.
Hana Pinknerová