„Nevíte, prosím, kudy se jde k nádraží?“ zeptal se mě slušný starý pán s kufrem v ruce. Neměla jsem tušení, protože se mne ptal na ulici města, v němž jsem právě byla asi půl hodiny. Nemohla jsem mu poradit. Mockrát se mi už stalo, že se mě náhodný kolemjdoucí ptal na cestu v místě, kde jsem se nevyznala. „Nejsem místní,“ omlouvala jsem se, „jen tudy procházím.“
Jsou místa a stavy, ve kterých nechcete bydlet. Stačí, že tudy jen projdete. Nepotřebujete se ubytovat v nějakém příšerném bytě v hrozném okolí, nechcete trvale zůstávat ve stavu bolesti, strachu a trápení. Přesto okoušíme i bolest i strach i trápení. Každému se někdy přihodí něco, co by si sám nevybral. Důležité je, abychom takový nepříznivý stav trpně nepřijímali jako něco trvalého, jako svoje stálé bydliště.
Nemyslím, že jde o pouhé slovíčkaření. Jak věci nazýváme, takovými se nám stanou. Znáte to, kdo o sobě stále prohlašuje, že je nemehlo a budižkničemu, po čase jím i bude. Kdo tvrdí, že žije ve strašném trápení, jako by betonoval svůj bolestivý stav navěky. Naopak formulovat svůj stav jako procházení utrpením je vyjádřením doufání, že po absolvování nějaké cesty už utrpení nebude, že má konec. Povzbuzujeme tak svého ducha, hlásíme se k věčné naději. Na každém slově záleží. Ano, procházím utrpením, ale jednou z něj vyjdu a budu venku. Já k utrpení nepatřím, ani ono ke mně, jen jím procházím. Mým domovem je štěstí a radost.
Hana Pinknerová