Bůh a člověk, člověk a Bůh. Touha být jako bůh je prastará jako lidstvo samo.
A jak to vypadá, když si člověk na Boha hraje? Mnohým lidem tečou slzy některým dokonce i krev.
Proč se člověk nesnaží být jako bůh v hloubce lásky, šíři a opravdovosti odpuštění, v nekonečné trpělivosti, milosrdenství a moudrosti? Proč se snaží být jako Bůh především v moci (kterou se pak opije a často jí zde zneužije ), ale už ne v pravdě?
A jak to vypadá, když si hraje Bůh na člověka? On si na něj nehraje, On se jím stává: V dítěti, které se narodilo do bídy betlémských jeslí; v Mistru, který neodsoudil ženu hříšnici, který přijal pozvání k Zacheovu stolu a podal chleba Jidášovi, kterého vzápětí zradil; a v Božím Beránku, který zemřel na kříži za hřích světa.
Když se Bůh stává člověkem, taky tečou slzy a krev. Ta jeho.
V uších mi zní melodie spirituálu, v němž se zpívá: „Krev po dřevě stéká, Bůh se sklonil k nám „(Velikonoční verze). Máme ale i vánoční verzi „Dítě v chlévě leží, Bůh se sklonil k nám“.
Ano, do lží, běd a zmatků, k lidem zoufalým i jistým, špinavým i čistým se sklonil Bůh křehký, zranitelný – a přesto živí, silný, věrný.
Tak se Bůh stává člověkem.
Lenka Freitingerová