„Chci se skrýt ve světě, který jsem stvořil,“ svěřil se Bůh svým andělům.
„Musím si najít nějaké místo, které se nedá jen tak snadno objevit. Lidé všemu mnohem lépe porozumí, všechno lépe propátrají, když mě budou hledat.“
„Co, kdyby ses schoval hluboko pod zemí?“ navrhl první anděl.
Bůh se na chvilku zamyslel a potom odpověděl: „Ne. Nepotrvá to dlouho a lidé se naučí, jak dolovat v zemi a jak pod povrchem nalézt veškeré poklady, které se tam ukrývají. To by mne našli dřív, než by měli dost času na to, aby zmoudřeli.“
„Co mořské hlubiny?“
„I tam proniknou velmi brzy,“ odpověděl Bůh.
„A co kdyby ses jim schoval na Měsíc?“ navrhl jiný anděl.
Bůh si nechal projít hlavou i tento nápad a potom řekl: „Ne. Potrvá to sice o něco déle, ale oni se za nějakou dobu naučí létat i do vesmíru. Přistanou na Měsíci a odhalí jeho tajemství. To by mne našli také poměrně brzy, a pořád by jim čas nestačil na to, aby zmoudřeli.
Andělé váhali, jaké další místo navrhnout. Rozhostilo se dlouhé ticho.
„Já už vím!“ pípl nakonec jeden z nich. „Co kdyby ses ukryl v jejich vlastních srdcích? To je nenapadne tak snadno, aby tě tam hledali!“
„To je ono!“ zvolal Bůh, celý potěšený, že nalezl dokonalý úkryt.
„No jo, to bych jim ale nedal možnost volby, jestli budou se mnou chtít být, nebo ne, a oni by nebyli svobodné bytosti. Udělám to jinak! Připravím si u nich v srdci příbytek. Bude to místo tak zvláštní, že ať tam vloží cokoliv, nebudou spokojeni, protože jen Já dokážu to místo zaplnit. Bude to prostě příbytek na míru. Oni o něm budou od počátku vědět, budou do něho vkládat různé věci – lásku k věcem, úspěch, moc, lásku k lidem, ale nic nebude to pravé. Já tam ale vstoupím teprve tehdy, až mě sami pozvou.
A tak Bůh čeká jako milující Otec ale zároveň jako dokonalý gentleman. Čeká na naše pozvání, aby mohl zaplnit ten zvláštní příbytek, který vystavěl v našem srdci, když nás tvořil. Teprve pak nalezneme, co hledáme, a budeme šťastni.
Za svůj život jsem o tomto místě v našem srdci mluvil s mnohými lidmi. Byli to zedníci, profesoři, doktoři, ale i žáci zvláštní školy. Všichni věděli, o jakém místě to mluvím, i když mnozí, zvláště ti vzdělaní, nechtěli připustit, že o prázdném příbytku v jejich srdci vím. Jak už píšu v našem příběhu, snažili se toto místo zaplnit vším možným – úspěchem, vzděláním, prací, láskou ve svým dětem, nebo jinými vztahy. Pořád byli ale nespokojeni. Dokonce se našli i tací, kteří byli dennodenně opilí, protože už nevěděli, co by ještě mohli vyzkoušet. I já sám jsem hodně zkoušel. Musím říct, že to pro mě bylo velké překvapení, ale i veliká radost, když jsem zjistil, že to místo dokáže zaplnit jenom Bůh. Od té doby není můj život lehčí, ale není v něm taková ta beznadějné touha po vnitřním naplnění.
Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.
Bible, Jan 14, 23 (Odkaz na stránky)