Dědeček žil se svým vnukem na usedlosti v horách. Každé ráno četl u kuchyňského stolu svou starou ohmatanou Bibli.
Jednoho dne se ho chlapec zeptal: „Dědo, zkouším číst Bibli jako ty,
ale moc tomu nerozumím a to čemu rozumím, zapomenu hned, jak Bibli zase
zavřu. Co z toho mám, když čtu Bibli?“
Dědeček, který právě přikládal do kamen, se pomalu otočil a
řekl: „Vezmi si tento starý proutěný koš, běž s ním dolů k potoku a
přines vodu.“
Chlapec udělal, co dědeček řekl. Než přišel zpátky, všechna voda z
koše vytekla. Děda se usmál a řekl: „Asi jsi šel moc pomalu. Musíš
utíkat rychleji.“ A poslal ho zpátky k potoku, aby to zkusil znovu.
Tentokrát vnuk utíkal, co mu síly stačily, ale než přišel zpátky, koš
byl zase prázdný. „To přece nejde, takhle nosit vodu v koši!“ vyhrkl bez
dechu, „vezmu si kýbl!“ – Ale dědeček se nedal: „Nechci kýbl, ale koš
plný vody! Však ty to zvládneš, jen se musíš víc snažit!“
Chlapec věděl, že to nepůjde, ale udělal, co dědeček řekl. Když se od potoka vrátil, byl koš zase prázdný.
„Vidíš, dědo, nemá to smysl!“
„Myslíš, že to nemá smysl?“ zeptal se děda. „Však se podívej na ten koš
pořádně!“ Vtom si vnuk všiml, že koš najednou vypadá úplně jinak.
Původně špinavý, zaprášený koš byl najednou čistý.
„Podívej se,“ řekl děda, „co se stane, když čteš Bibli celým srdcem!
Asi nikdy nebudeš všemu rozumět a taky si nebudeš všechno pamatovat, ale
když ji budeš číst pravidelně, budeš uvnitř i zvenku úplně jiný.“